Rozhovor s nevidomým spisovatelem Miroslavem Michálkem

Pan Miroslav Michálek je nevidomý spisovatel a lektor. Ve své lektorské činnosti se věnuje seznamování dobrovolníků s problematikou těžkého zrakového postižení, hlavně nevidomosti. V psaní se věnuje líčení života nevidomých osob, které ve své tvorbě vykresluje reálně jako obyčejné lidi - nejsou to ani chudáci, ani hrdinové. Píše humorným a odlehčeným stylem a píše i krátké básně pro pobavení. Vydal několik knih. Níže je krátký rozhovor s ním.

Co Vás vedlo ke psaní knih?

Je to vlastně otázka, proč píšu. Píšu proto, že píšu rád. Na příčinu psaní se obvykle ptají nepíšící nebo ti, kdo s tím začínají a nejsou si jisti... Psaní má určitě své psychologické, antropologické a sociologické důvody, možná má něco společného s geny a levou hemisférou. Delší odpověď mám na stránkách www.miroslavmichalek.cz a v několika svých knihách, sem by se to nevešlo. A pořád jsem to sobě ani druhým ještě nedovysvětlil.

Píšete raději o svých vlastních zážitcích a zkušenostech nebo o všeobecných záležitostech z problematiky nevidomých osob?

Obojí. O nevidomých jsem začal psát asi ve čtyřiceti letech. Píšu o obecných záležitostech na základě svých zážitků, zkušeností a úvah. A na základě svých a odpozorovaných epizod píšu zobecňující či humorné texty. Jinak by mi to nedávalo smysl. A vedle těchto vážnějších věcí v próze píšu i úsměvné básničky, jen tak pro pobavení.

Je pro Vás psaní knih spíš forma odpočinku a potěšení nebo je to spíš způsob, jak veřejnost seznámit se svými zkušenostmi, názory a postoji?

Je to pro mne radost, ale odpočinek to zrovna není, někdy je to docela tvrdá práce. I maratónec má po vítězném závodu velkou radost a zároveň není asi odpočinutý a možná je dokonce naprosto vyčerpaný. Psaní mi zatěžuje sluch umělým hlasem, bolí mě klouby prstů oteklé od artrózy, požírá můj čas a mám unavenou hlavu. A přesto mě to hodně baví a bavím se při tom. Je to pro mne také způsob komunikace s jinými lidmi, někdy i s veřejností. Prostě rád si popovídám, i když jen do počítače.

Co Vás vedlo k lektorské činnosti?

Vlastně totéž, co ke psaní potřeba sdělovat a sdílet. Lektoroval jsem stovky hodin dobrovolníky, nevidomé klienty v kurzech pro konzultanty začleňování nevidomých, sociální pracovníky, zdravotníky, koordinátory dobrovolníků, úředníky městských částí i lidi jen tak zainteresované na mých tématech. A vždycky mě to hodně bavilo a vždycky jsem z toho byl unavený. Ale je mi šestašedesát a taky je už rok covid, takže s lektorováním je konec.

Čemu přesně jste se v lektorské činnosti věnoval?

Dobrovolníkům jsem přibližoval důsledky ztráty zraku a způsoby jejich překonávání a vidícímu lektorovi jsem asistoval při nácviku doprovázení. Sociálním pracovníkům jsem přednášel specifika sociální práce s nevidomými klienty, úředníkům, co udělat pro to, aby nevidomý návštěvník úřadu odcházel nediskriminován, a dokonce spokojený s jejich jednáním. A taky jsem lektoroval témata z oblasti dobrovolnictví, například jak založit a vést dobrovolnické centrum nebo jaké jsou možnosti a limity dobrovolnictví v sociálních službách. S nevidomými jsem probíral témata od lidských práv osob se zrakovým postižením přes sebeprezentaci a komunikaci s vidícími až po možnosti zaměstnávání nebo otázky zapojení nevidomého do pracovního týmu, a další. Kromě přímého lektorování jsem napsal dva e-learningové kurzy pro komerční agenturu RENTEL, které absolvovalo mnoho desítek úředníků. Je to příjemný pocit, ale stálo to dost námahy.¨

Jaké jsou Vaše životní cíle?

V šestašedesáti v období pandemie je můj hlavní cíl co nejdéle sdílet radosti s rodinou, denně si něco přečíst a poslechnout nějakou svou oblíbenou hudbu. Když si každý den přehraju tak čtyři cédéčka, budu mít vše poslechnuto za tři roky, to by třeba mohl být můj cíl. V listopadu mi vyšla kniha Múza psaní a hrůza spaní, chtěl bych, aby se konečně mohla prodávat v knihkupectvích. Ale to neovlivním. Rád bych letos vydal ještě jednu už hotovou knihu, příští rok rozepsanou druhou a přespříští třetí. Dál zatím necílím. Napsal jsem deset knih humorné poezie, naposled O ničem a o všem (Okamžik 2007). Dále jsem napsal většinu textu do knihy Nevídáno (Okamžik 2002), a samostatně knihy Zavřené oči (Okamžik 2007) a Tady stojíte dost blbě (Okamžik 2014), obě o životě se slepotou, a Múza psaní a hrůza spaní (KANT 2020) s fejetony na různá témata.

Autorka příspěvku: Pavlína Fuksová