Příjemné chvilky v kočičím podání

Na jaře 2019 jsem se dozvěděla o existenci a podstatě kočičích kaváren. Původně vznikly ve francii a později se dostaly i k nám. Od běžných kaváren se liší tím, že se v nich volně pohybuje několik koček, které chovají majitelé kaváren, a které dělají zákazníkům netradiční společnost během jejich posezení u něčeho na zub. Mohou je chovat na klíně, hladit si je a hrát si s nimi pomocí kočičích hraček typu míčky, peříčka atd., kterými je vybavená každá kočičí kavárna. Většinou se jedná o nalezené kočky bez domova, které za sebou mají těžkou minulost. Já jsem s rodiči navštívila již dvě takové kavárny, kam ráda zavítám znova. Zatímco vidící lidé rozeznají zvířata, tedy i kočky, podle zbarvení jejich srsti, já jsem je brzy rozpoznala hmatem podle jejich kratší nebo delší srsti, zavalitějšího těla nebo tenčího ocásku.

V jedné kočičí kavárně měli i neslyšící kočičku, ke které se musí přijít zepředu, aby člověka nejprve viděla, než na ni sáhne. V opačném pořadí úkonů se logicky lekne, neboť člověka neslyší přicházet, a leknutím ho může seknout drápky nebo kousnout. Rodiče ji proto museli sledovat a informovat mě, zda se dívá mým směrem, tedy zda si ji mohu pohladit. Jednou jsem jí omylem sáhla někam, kde je jí to asi nepříjemné nebo nečekala, že jí sáhnu zrovna tam, neboť se lekla a škubla hlavou s vyceněnými zuby směrem k mojí ruce. Nekousla mě, jen se mě těmi zuby dotkla). Z téhle kočičí kavárny mám i jeden nezapomenutelný a humorný zážitek. Seděla jsem s rodiči u stolu, pila jsem kávu, jedla jsem zákusek a kolem nás se procházelo všech pět zdejších koček. Zrovna jsem si nesla k ústům sousto dortu, když vtom okolo mě prosvištělo něco chlupatého, srstí zřejmě na těle se mi to otřelo o nadzvednutou pravou paži a následoval cinkot nádobí na našem stole. Naštěstí se nic nerozbilo a nevylilo, ba dokonce i moučníky zůstaly na svých původních místech. Rodiče mi sdělili, že nám na stůl vyskočil černo-bílý kocour Márty, přeběhl desku stolu a na opačné straně z něj seskočil zase na zem. Ve druhé kočičí kavárně jsem si zvířecí společníky užila ještě víc, než v té první. To díky majitelce kavárny, která má kočky skvěle vycvičené, aby na povel vyskočily na jídelní stůl. K tomu chápe, že kvůli absenci zraku mám problém hledat po kavárně kočky, i když by mi při tom rodiče případně asistovali, proto je svolává výhradně na náš stůl, abych je měla na dosah. Zároveň mi pro ně dává granule, abych je k sobě měla na co nalákat a čím si je u sebe udržet co nejdéle. Také odtud mám dva legrační a příjemné zážitky. Jednou si mě zde vyhlédl dlouhosrstý, tmavě mourovatý kocour a, který si po nějakém starším nepříjemném zážitku od nikoho nedal sáhnout na záda. Když jsem si zde pochutnávala na zákusku a horké čokoládě, náhle ke mně přišel, lehnul si vedle mě na lavici, kde jsem seděla, natlačil se mi na pravé stehno zády, na která byl obvykle tak citlivý, a ještě navíc mi umožnil sáhnout si mu na břicho. Nejistě jsem se ho dotkla, kdyby si to náhodou rozmyslel, že raději nechce. Dragon ovšem začal spokojeně vrnět a slastně se pod mou pravicí kroutil. Dotýkat se ho byla hotová slast.

Měl neobyčejně hebký, nadýchaný a hustý kožíšek, do kterého se mi bořily prsty jako do pěny či do huňatého plyše. samozřejmě mám ráda srst všech koček, ale tahle je na omak nejhezčí. Jiný den jsem si v této kavárně objednala Vídeňskou kávu, kterou mi asi záviděl zdejší černo-bílý kocour Blecha. Vyskočil nám na stůl a vyžádal si ode mě "daň" v podobě šlehačky z mojí vídeňské kávy. Nelízal ji však zvířecím způsobem rovnou jazykem, nýbrž si ji nabíral přední tlapkou, kterou si i s bílým a sladkým úlovkem vkládal do tlamičky. Musela jsem se smát, když se nad mým skleněným pohárem s nápojem utkala moje pravačka, držící lžičku, s nenechavou kocouří packou se slepenými chlupy od šlehačky. Výsledek byl takový, že Blecha si drze pochutnal na kradené šlehačce a já jsem si mohla vypít samotnou vídeňskou kávu, která Blechovi zřejmě nechutná, neboť mi ji velkoryse přenechal v jejím původním množství. Na obou zmíněných kočičích kavárnách se mi líbí ta skutečnost, že mohou být příjemné dvojnásobně: jednak člověku nabízí lákavý sortiment jako všechny kavárny, a jednak se zde zákazník může při uspokojování svých chuťových pohárků polaskat s přítulnými a přátelskými kočičkami různé povahy, které je zábavné třeba jen sledovat při jejich hře, a lidé takto mohou získat klidně i nové a užitečné informace o kočičí psychice, což se jim může hodit v případě jejich chování kočičího kamaráda.

Autorka příspěvku: Pavlína Fuksová