Moje první asistentka ze základní školy

01.11.2021

Když jsem měla nastoupit do 1. třídy základní školy, kde jsem měla být integrovaná, bylo potřeba sehnat mi tam asistentku. Ta asistentka, kterou jsem měla rok a půl v mateřské škole, se mnou na základní školu přejít nemohla, protože pracovala zároveň jako učitelka v té školce a potřebovali ji tam, ale také nechtěla prý kvůli své obavě z neschopnosti pomáhat mi na základní škole. Doporučila nám však svou dlouholetou kamarádku, která prý zrovna opustila své dosavadní zaměstnání, díky čemuž by mi mohla na té základní škole asistovat. Získala jsem tedy ji. Měla lehčí zrakovou vadu, proto nosila brýle. Aby si pojistila tohle své nové zaměstnání, nalhala prý řediteli mojí základní školy, že má méně dioptrií, než doopravdy měla. Také pro mě byla bohužel spíš přítěží, než pomocnicí. Nechápala některé moje odlišnosti, související s mou těžkou zrakovou vadou. Tenkrát jsem ještě byla slabozraká. Od 1. třídy do 3. třídy jsme si já s asistentkou dobře rozuměly. O přestávkách jsme si povídaly a občas jsme se i zasmály. Dávala mi drobné dárky k svátku, k narozeninám i k Vánocům. Uměla mě pochválit a udělat mi radost. 

Od 3. třídy do 5. třídy jsem kvůli mírnému zhoršení zraku potřebovala na počítači přepisovat texty z čítanky zvětšeným písmem. To však museli po večerech dělat doma moje rodiče, ačkoliv to správně měla požadovat moje učitelka českého jazyka po mojí asistentce, jestliže to byla školní záležitost. Ve 4. třídě se mně i mým rodičům asistentka začala drze plést do soukromého života - neprávem řešila moje stravování i můj volný čas. Měla tehdy ve zvyku brát mě z většiny vyučovacích hodin do sborovny či do svého kabinetu a požadovat tam po mně, abych cvičila. Zneužívala skutečnosti, že učivo v daných školních předmětech dobře zvládám, proto "přeci nevadí", že nebudu přítomná třeba na hodině českého jazyka. Cviky, které po mně v těch chvílích požadovala, nekonzultovala s odborníky ani s naší učitelkou tělesné výchovy. Vymýšlela si je sama. Vzhledem k jejich jednoduchosti i bezduchosti mi nejspíš ani dvakrát nepomohly. Kromě toho neoprávněně a velice ponižujícím způsobem obviňovala moje rodiče z chyb v jejich výchově mě po tělesné, intelektové i sociální stránce. 

Ve 4. třídě i v 5. třídě asistentka po dohodě s mými učiteli také mnohdy odcházela z vyučování. Vykonávala v tu dobu rozličné práce, nijak nesouvisející s její pomocí mně, na příklad upravovala nástěnky na chodbě či ve svém kabinetě cosi vystřihovala. Nebrala v potaz skutečnost, že ji při výuce třeba zrovna potřebuji, a že naše učitelka nemá na starost jen mě. Kamerovou lupu za 90 000 Kč, kterou škola zakoupila pro mě jako kompenzační pomůcku, o přestávkách půjčovala mým spolužákům, aby si s ní zkusili pracovat. Ti z ní měli legraci a spíš si s ní hráli, takže hrozilo její poškození. Asistentka mě při některých vyučovacích hodinách vodila na oběd, aby mohla jít dříve domů. Chtěla však, aby jí za to moje rodiče platili, ačkoliv to probíhalo v její pracovní době, za kterou placená samozřejmě už byla. Když jí moje rodiče odmítli platit, zkusila jim nalhat, že mě vzala na oběd až po vyučování = po své již zaplacené pracovní době. Naštěstí jsem byla přítomná já, která jsem to neváhala uvést na pravou míru. Díky tomu jí tento podvod nevyšel. 

V 6. třídě mě přivedla na zálibu zabývat se povahou dvanácti astrálních znamení zvěrokruhu i vším s nimi spojeným. To mi vydrželo dodnes. Po mém přechodu na 2. stupeň ji zřejmě rozčarovala skutečnost, že už nemám samé jedničky, jako to bylo na prvním stupni. Proto měla v 6. třídě i v 7. třídě v oblibě zkoušet mě o přestávkách z matematiky, ze zeměpisu, z dějepisu i z cizích jazyků, kde jsem podle ní měla mezery. V 6. třídě se zvýšily její netaktní zásahy do mého soukromého života. Nejhorší od ní byla skutečnost, že mě v 7. třídě bez racionálního důvodu nevodila na hodiny anglického jazyka, kvůli čemuž jsem hodně zameškala a málo uměla. Všechny výše popsané problémy mě i moje rodiče po mém dokončení 7. třídy přiměly k přeřazení mě na jinou základní školu s jinou asistentkou.

Autorka příspěvku: P. Fuksová