Osobní příběhy klientů

Marcela Kuricová

Když jsem se narodila, měla jsem zrak v naprostém pořádku. Měla jsem běžné dětství, nastoupila do mateřské školky. V pěti letech jsem onemocněla diabetem a od samého začátku jsem si musela aplikovat inzulín. Nicméně zrak byl stále v pořádku.

Problémy nastaly v pozdějším věku. Ve třetím ročníku na učilišti obor prodavačka, kdy jsem šla na běžnou oční kontrolu, mi lékaři sdělili, že mám trhlinky na sítnici, které byly způsobeny následkem diabetu. Podstoupila jsem na doporučení lékařů léčbu laserem. Dostávala jsem však silnější dávky a došlo ke spálení sítnice. Přestala jsem vidět na levé oko a do roka i na pravé oko. Dovolání jsem nikde neměla, vždy mi bylo řečeno, že se to stává a jsou to rizika léčby. Přístup lékařů mi přišel arogantní.

I přes moji nevidomost, jsem dodělala poslední ročník učiliště. Toto období, bylo velmi těžké. Uzavřela jsem se do sebe, nezajímal mě okolní svět. Velkou oporou mi byla maminka, i když mi neustále vštěpovala do hlavy, že jiní nevidomí také vše zvládli a já to zvládnu také. Předhazovala mi i jmenovitě některé. Abych pravdu řekla, tak mi to nebylo moc příjemné a spíše jsem z toho byla smutná.

Po nějaké době mě začali navštěvovat mí spolužáci, kteří si dali za cíl, mě začlenit a nakopnout do života. Maminka s tím úplně nesouhlasila, měla o mě strach. Ale pro mě to bylo velmi přínosné a cením si této skutečnosti do dneška. V tu dobu jsem opět začala reagovat na lidi a oni na mě!

Po nějakém čase jsem si našla přítele, se kterým jsem se vdala a založila rodinu. Narodila se nám dcera Deniska. Péči o dceru jsem zvládala v pohodě, někdy i za pomoci manžela. Po třinácti letech společného života jsme se rozvedli, s manželem jsme si přestali rozumět. Dcera zůstala v mé péči, vše jsme zvládali a bylo nám spolu dobře. S dcerou máme pěkný vztah, pomáháme si, tak jak je potřeba a jak by to mělo být.

Časem jsem se opět zamilovala a měla druhou svatbu, toto manželství i nadále trvá. Žiji v paneláku, kde bydlí i mí rodiče. Má maminka je velmi ochotná, a když je něco potřeba, mohu se na ní obrátit. Řekla bych, že žiju aktivním životem, scházím se s přáteli a kamarády, toto léto jsem byla s rodinou a přáteli v zahraničí na dovolené. Jsem milovnice zvířat, převážně lvů, ráda poslouchám hudbu a čtu. Moje rada zní: lidé, kteří přijdou o zrak, potřebují dostatek času, aby se s problémem vypořádali a mohli se opět zapojit do života.

Petr Adamovský

Narodil jsem se již s oční vadou, do určitého věku nedocházelo ke zhoršení. Oční vada byla dědičná po rodičích, kdy matka je nevidomá a otec má porucha zraku po úraze. Navštěvoval jsem běžnou základní školu, od druhého stupně byl vyvíjen politický nátlak na rodiče ze strany učitelů, kdy došlo k mému přeřazení do internátní školy pro zrakově postižené.

Po přeřazení se mi do jisté míry zhoršil prospěch, což přikládám to tomu, že jsem byl odtržen ze svého kolektivu a přeřazen do jiného. Tato zkušenost mě ale posunula dále a já se naučil být soběstačný a průbojný. V podstatě jsem rychle dospěl.

Po této škole jsem šel dále na učiliště, také internátní formy. Vzhledem k úrazu jsem školu nedodělal a poté jsem se vyučil kartáčníkem, tento obor jsem však nikdy neuplatnil.

Práci jsem si vždy uměl najít, mé první zaměstnání bylo v Plzni ve Škodovce - na lisu. Docházel jsem i na různé brigády. Po roce 1992 jsem ztratil zaměstnání a situace mě dovedla do Ústí nad Labem do VDN Karko na pozici skladník. Práce mě bavila. Potom jsem ale v 27 letech přišel o zrak a poté jsem byl sesazen na pozici dělník ve výrobě.

Po ztrátě zraku jsem se musel postarat sám o sebe za pomocí mých přátel. Žádná organizace mi nebyla nápomocná. V tuto dobu jsem si pořídil i vodícího psa. V Karku jsem dále nesetrval, došlo ke změně pracovního procesu a výroby, kdy již nebyla možnost práce pro nevidomé, a docházelo k propouštění.

Po nějaké době mi byla nabídnuta práce, tehdejší paní ředitelkou TyfloCentra, na pozici lektor na PC, kde setrvávám i nyní. Jsem tedy zaměstnancem, ale i klientem TyfloCentra. Vím o kvalitě a typu nabízených služeb. Vzhledem k tomu, že mám vodícího psa, do jisté míry služby nevyužívám, jsem soběstačný, k čemuž napomáhá i má přítelkyně, která má zrak v pořádku. Ale vím, že kdybych potřeboval jakoukoliv pomoc, kolegové jsou mi nápomocní. Vřele můžu doporučit služby TyfloCentra všem zrakově postiženým.

Na závěr bych chtěl podotknout, že žiju plnohodnotným životem, chodím do zaměstnání, dále se také vzdělávám. Rád jezdím na výlety, hraji šachy a zúčastňuji se turnajů, nakupuji, obstarávám běžný chod domácnosti. Při všech těchto činnostech mi pomáhá můj vodící a věrný pes Dino.

Oldřich Mach

Narodil jsem se jako vidomé dítko, i rodiče měli zrak v naprostém pořádku. Dětství jsem měl pohodové, nastoupil jsem na ZŠ, poté jsem se vyučil tesařem. Této profesi jsem se po vyučení věnoval a pracoval v oboru.

Po roce osmdesát jsem měl však vážnou autonehodu, při které jsem si rozbil hlavu, a došlo k porušení očního nervu. Byl jsem v bezvědomí hospitalizován v nemocnici a operován. Po probuzení jsem zjistil, že nic nevidím. Lékaři sice tvrdili, že se to časem srovná, ale nestalo se tak. Nastal u mě velký šok, celý život se mi otočil o 360 stupňů. S manželkou jsme si v té době přestali rozumět a následoval rozvod. Z tohoto manželství mám dva syny. Vzhledem k mé nevidomosti jsem dostal výpověď ze zaměstnání a byl nezaměstnaný.

Po nějaké době mi bylo nabídnuto zařízení Levoča pro nevidomé a v roce 1981 jsem tam byl umístěn. Zde mě vrátili zpátky do života, naučil jsem se Braillovo písmo, orientaci v prostoru, sebeobsluhu. Když jsem se dostal z nejhoršího a začal zase fungovat, dozvěděl jsem se o společnosti Karko. Podal jsem si žádost do Ústí nad Labem a byl přijat. Zde jsem se naučil řemeslu kartáčníka a usadil jsem se tedy v Ústí. V práci jsem si našel nynější manželku, která je také nevidomá. Své paní si velmi vážím a jsme si velkou oporou. V současné době jsem doma a pečuji o ni. Manželka měla úraz a prasknul jí kyčelní kloub, operace se nezdařila a manželka zůstala na invalidním vozíku.

Jsem milovník sportů, je to můj životní náboj, koníček. Aktivně se věnuji atletice, plavání, turistice, zvukové střelbě. Docházím pravidelně na tréninky, trénovat jezdím do Lovosic na stadion, tuto trasu už znám, a proto ji absolvuji bez doprovodu. Rád se také scházím s přáteli a kamarády.

Myslím si, že vedu aktivní život a závěrem bych chtěl říct, že i nevidomí můžou žít plnohodnotný život, chce to jen se nebát nových začátků!!

Kamila Pavlíková

Narodila jsem se jako vidomé dítko, v sedmi letech jsem začala nosit dioptrické brýle, ale i přes to se mi zrak zhoršoval. Lékaři nevěděli, o jakou oční vadu se jedná, a proto mě odeslali na speciální vyšetření do Prahy - Motola. V nemocnici mi během různých vyšetření zjistili, že se jedná o Stargardtovu chorobu. Proto mi bylo nabídnuto nastoupit do speciální školy, tu jsme po zvážení s rodiči odmítli a nastoupila jsem na běžnou ZŠ, kde jsem vše zvládla bez pomoci optických pomůcek. Kolektiv byl velmi dobrý, nikdo mi nedával najevo, že se liším od kolektivu, spíše to brali, jako něco nového, zajímavého.

Po základní škole jsem nastoupila na střední hotelovou školu. Lékařka mi poradila, abych přestoupila na individuální plán. Učitelé však nebyli tímto nápadem nadšeni, i přes to, že věděli o mé oční vadě. Brali to jako úlevu a určitý druh lenosti z mé strany. V tuto dobu se mi zhoršil prospěch, i přes to jsem dokázala dojít k maturitě. Vzhledem k tomu, že mi vedení školy nepřistoupilo na individuální plán, maturitu jsem opakovala v lednu a úspěšně jsem odmaturovala. Velkou oporou mi byla maminka.

Po střední škole jsem nenašla uplatnění na trhu práce, vzhledem k mé oční vadě nebyl výkon stoprocentní. Můj otec v tu dobu měl novinový stánek, po domluvě jsme se rozhodli, že to zkusím tam a povedlo se. Ve stánku jsem si to přizpůsobila, jak jsem potřebovala a bylo to super.

Po nějaké době jsem si našla přítele, se kterým jsme se vzali, a já přišla do jiného stavu. Narodila se mi dcerka, která je bez oční vady. Po nástupu na mateřskou dovolenou jsem začala mít psychické problémy, nevěděla jsem, zda výchovu miminka zvládnu. Velkou oporu jsem našla ze strany rodiny a veškerá úskalí jsem zvládla a fungovala jsem, jako správná mamka. Po mateřské dovolené jsme měli s manželem nějaké problémy, které jsme neustáli, nastal rozvod.

Rozhodla jsem se, že si svůj život zařídím po svém a nastoupila jsem na masérský kurz, byl to můj dlouhodobý sen, který se stal realitou. Masérský kurz jsem úspěšně absolvovala. Po kurzu jsem pracovala v kosmetickém salonu, jako masérka. Nyní už 4 roky pracuji v chráněné dílně - v masérně TyfloCentra na pozici maséra, kde se mi daří a mám svou práci ráda. Práce maséra mě moc baví, naplňuje mě a stále se zdokonaluji. Mám také velmi ráda psychologii, která ostatně také patří k mé profesi.

Dále mě baví hudba a tanec, svůj volný čas věnuji své dceři, se kterou rády chodíme do přírody, bereme to jako útěk mimo realitu a máme čas jedna na druhou. Závěrem bych chtěla říci všem, kteří prochází nějakou krizí, aby se nevzdávali a překonali to. Můj handicap pro mě není překážkou, ale životním pohonem a výzvou.

Vladimír Krajíček

Narodil jsem se jako zdravé dítě v červenci roku 1954 v Trenčíně. Táta byl voják z povolání, takže jsme se několikrát stěhovali. Na sever Čech, do Terezína, jsem se dostal v sedmnácti letech.

Studoval jsem na litoměřickém gymnáziu a chtěl jsem na vysoké studovat kartografii, protože jedním z mých koníčků byly mapy.

Ale z nevysvětlených důvodů se mi "zbláznil" imunitní systém a důsledkem byla mimo jiné postupná ztráta zraku.

K tomu, abych se naučil se svým postižením žít, mi pomohli členové tehdejšího Svazu invalidů manželé Procházkovi z Lovosic. Díky nim jsem se dozvěděl i o prázdninovém sociálně rehabilitačním kurzu v Praze, kde jsem se během osmi týdnů naučil to, co dnes učí Tyfloservis nebo RS Dědina.

Později jsem se přihlásil ke studiu na VŠE. Tehdy u nás ještě neexistovaly speciální kompenzační pomůcky, které studentům pomáhají dnes. Učil jsem se především z magnetofonových nahrávek. Po získání titulu inženýr jsem řadu let pracoval jako programátor ve výpočetním středisku podniku Secheza Lovosice a využíval při tom jeden z prvních ozvučených počítačů u nás. Později však moje počítačové vybavení přestalo odpovídat požadavkům na práci s novými systémy, a tak jsem v roce 1998 musel v zaměstnání skončit. Od té doby jsem bez trvalého zaměstnání, ale nikoliv bez práce.

Dlouhá léta jsem byl předsedou organizací nevidomých a slabozrakých na Litoměřicku a členem vrcholných orgánů SNS, později SONS. V současné době se věnuji především záležitostem kolem sportu zrakově postižených a držitelů vodicích psů.

Mezi mé koníčky vždycky patřila četba. Využívám jak zvukové knihy z KTN, tak digitální knížky a časopisy z Knihovny digitálních dokumentů SONS. Pro tuto knihovnu také se ženou Stáňou jako dobrovolníci zpracováváme či opravujeme některé tituly.

Z kompenzačních pomůcek využívám denně vodicího psa, občas si ale zopakuji i samostatnou chůzi s bílou holí, abych, jak se říká, nevyšel ze cviku. Velkým pomocníkem je mi i ozvučený počítač s přidaným braillským terminálem, na němž mohu číst téměř vše, co má vidící člověk na obrazovce. A již několik let spolupracuji se studenty ČVUT při testování ozvučeného mobilního telefonu.

Svůj život si od mládí nedovedu představit bez sportu a turistiky. Jsem držitelem spousty medailí a více než patnácti titulů mistra či přeborníka republiky v rozličných disciplínách - lehká atletika, kuželky, goalball a simulovaná zvuková střelba, kterou trénuji každý týden v ústeckém TyfloCentru.

Jiří Kruml

Narodil jsem se zcela bez jakékoliv oční vady a velmi dobrým zrakem. Vyrůstal jsem se svým bratrem, dvojčetem, v dětském domově. S bratrem jsme měli vždy pěkný vztah. Bratr je bohužel dvacet let po smrti. V dětském domově jsem měl běžný režim, navštěvoval jsem základní školu, poté následovalo učiliště obor- tesař, kterým jsem se vyučil. Když jsem opustil dětský domov, začal jsem se živit tesařinou. Po čase jsem nastoupil jako údržbář do hotelu Paříž, měl jsem suprového šéfa, který věděl, že jsem tesař. Nabídl mi, jestli mu nechci pomoci při stavbě chaty. V den předání hotové chaty jsem měl vážnou autonehodu, kdy jsem byl převezen do nemocnice, kde následovala operace, a lékaři se mi snažili zachránit oko, bohužel se nepovedlo. Druhé oko zůstalo tupozraké. Byl jsem hospitalizován šest neděl. Po dvou měsících od nehody jsem se vrátil zpět do zaměstnání, ale už na pozici výčepního v hotelu Paříž. Byl jsem obklopen dobrými a pohodovými lidmi, kteří mi pomáhali tuto dobu překlenout. Jako výčepní jsem pracoval pět let. Během této doby jsem se oženil, s manželkou jsme si chtěli finančně přilepšit a já nastoupil do Národního divadla, v divadle jsem pracoval 21 let. Byl jsem plnohodnotný pracovník, byl jsem kulisák a měl jsem velkou sílu, kolegové věděli, že se na mě mohou obrátit. Tato profese mě velmi bavila, svou práci jsem měl rád a dělal jí svědomitě. Panovali zde přátelské vztahy. Jezdil jsem s divadlem na různé zájezdy, moc rád na toto období vzpomínám. Byl to krásný kus mého života. Manželství skončilo nezdarem a já zůstal sám. Poté, co jsem skončil v Národním divadle, jsem byl v evidenci na úřadě práce, kde mi bylo neustále řečeno, že pro mě práci nemají. Zažádal jsem si o invalidní důchod. Na Dědině, což je organizace pro nevidomé, jsem si udělal počítačový kurz, kde jsem se učil psát všema deseti. Všimli si, že bych mohl být dobrý masér a já nad tím začal uvažovat. Maserský kurz tehdy nebyl možný, úřad práce ho nechtěl proplatit. A já na to prostředky bohužel neměl. Ale měl jsem štěstí a masérský kurz mi zaplatila manželka dirigenta národního divadla. Absolvoval jsem tedy roční masérský kurz v Praze. Po úspěšném dokončení kurzu, jsem si otevřel živnost a pracoval jako masér. Časem jsem si našel přítelkyni a odstěhoval se do Dubí. Po čtrnácti letech přítelkyně zemřela a já se odstěhoval do Ústí nad Labem, kde jsem začal i pracovat pro organizaci CESPO jako masér. Po nějaké době mi bylo nabídnuto pracovat pro ústecké TyfloCentrum, jak jinak než na pozici maséra. Toto zaměstnání vykonávám i nyní. V současné době řeším svou životní situaci a resty s ní spojené, aby bylo vše jak, má být. Můj velký koníček a někdy i útěk od všedních dnů je vyřezávání z různých materiálů, pokud se mi nějaký líbí, pustím se do toho. Tento koníček mě drží nad vodou a zálibu mám již od dětství. Myslím, že o sobě mohu říct, že jsem zručný člověk. A závěrem bych chtěl říci, že když něco dělám, jdu do toho na plno.

Danuše Lisková

I přesto, že mí rodiče neměli žádnou oční vadu, narodila jsem se nevidomá. Sestra je slabozraká. Žili jsme v Praze, kde jsem navštěvovala internátní mateřskou školu a posléze i internátní základní školu pro nevidomé.

Ve školce se mi moc líbilo, paní učitelky byly moc hodné a děti též. Už ve školce jsem ale měla problém se vracet domů. Jako dítě jsem cítila, že mě doma nemají rádi. Chyběla mi dostatečná péče ze strany rodičů, bohužel jsem neměla ani dobré vazby se sourozenci - panovala u nás vzájemná sourozenecká rivalita. Na Vánoce jsem nedostávala ani žádné dárky.

Ve škole mi také bylo krásně, vždy jsem narazila na dobrý kolektiv a učitele. Domů jsem se ale stále nerada vracela. Jelikož jsem na základní škole hrála na klarinet, flétnu a klavír, chtěla jsem dále pokračovat na hudební školu. Bohužel se u mne dostavila těžká epilepsie a na školu jsem nenastoupila a musela jsem nakonec volit internátní školu dělnického zaměření. Zde jsem narazila opět na skvělý kolektiv, ale mé touhy nebyly naplněny.

Po vyučení jsem šla za prací do Ústí nad Labem do společnosti VDN Karko, kde jsem pracovala jako dělnice. Našla jsem si zde i svého manžela, který je slabozraký a v současné době invalidní. Práce mě bavila, byla jsem mezi ,,svými'', nevidomý s nevidomými. Posléze začala dobře fungovat i spolupráce se spolupracovníky, kteří neměli žádnou oční vadu. V zaměstnání ale postupem doby nastoupila šikana a některé pracovní vztahy byly rozvráceny. I přesto jsem zde pracovala 30 let.