Chodila jsem do pěveckého sboru

Od svých devíti do dvanácti let, tedy v období druhé až páté třídy základní školy, jsem chodila do pěveckého sboru. Přivedl mě k tomu nejen vrozený silný vztah k hudbě a rodiče, ale hlavně moje paní učitelka ve druhé třídě. Byla totiž unešená z mého zpěvu i smyslu pro rytmus v hodinách hudební výchovy. Chtěla mě v tom podpořit. Jejím velkým snem bylo, abych se ve zpěvu zdokonalovala, a abych později vystupovala v televizní pěvecké soutěži či na koncertě. Taková popularita a výstřednost by mi příliš příjemná nebyla, neboť jsem od narození těžká introvertka. Na pěvecký sbor jsem tenkrát ovšem přistoupila bez výhrad. Byl v místě mého bydliště a chodila jsem do něj dvakrát týdně. Tehdy jsem ještě byla slabozraká. Sbormistryně mě zařadila do prvního hlasu. Zpíval jednodušší a lépe zapamatovatelné části písní, než měl na starost druhý hlas. Součástí docházení do sboru byla i nauka notopisu. Ta údajně probíhala jednou týdně. Na ni jsem nikdy nechodila. Sbormistryně prý nevěděla, jak mě má noty učit. Braillský notopis neuměla žádná z nás (já ho neumím dodnes), a s učením mě klasických not v černotisku si asi nevěděla rady. Při sborovém zpěvu mi však pomáhala podle potřeby. Při rozcvičce pro lepší dýchání u zpěvu mi fyzicky pomáhala s jednotlivými cviky, abych si je uměla lépe představit. Někdy mi dala sáhnout na své tělo, abych snáze chápala daný jeho pohyb. Pokud jsme měli zpívanou píseň doprovodit pohybem typu zhoupnutí se v bocích či zakývání hlavou, opět mi na sebe dala sáhnout, když určitý pohyb vykonávala. Jestliže zbytku sboru během zpěvu mínila pokynout rukou na znamení pomlky ve zpívané písni, pověřila dívku vedle mě sáhnutím na mě či stisknutím mojí ruky = náhrada pokynutí rukou. Jindy ke gestu rukou přidala slovní sdělení, též vhodnější pro mě. O přestávce na svačinu nabádala ostatní děti k opatrnějšímu typu zábavy, jestliže se nachází blízko mě, aby mě neuhodily atd. K opatrnosti v souvislosti se mnou je nabádala i v případě, kdy mě měly někam vést, pokud moje rodiče nebyli přítomni. Chtěla, aby mě děti zapojily do svých klidnějších her během pauzy na svačinu. 

Díky své dobré dlouhodobé paměti jsem si trvale pamatovala texty skoro všech písní. Proto jsem si je většinou nepotřebovala opakovat. Také jsem dva roky po sobě absolvovala týdenní letní soustředění pěveckých sborů. Ostatní děti tam byly samy a já jsem na něm byla s rodiči. Po čtyřech letech, strávených v pěveckém sboru, jsem z něj musela odejít. Sbormistryně pro nás na další školní roky měla na programu písně náročné na text i na melodii. Myslela si, že bych je nezvládala. Protože jsme já i rodiče shledali, že by byla škoda nechat moje hudební nadání zakrnět, od svých třinácti let, tedy od svého nástupu do šesté třídy základní školy, jsem se učila hrát na klávesy. To mi vydrželo čtyři a čtvrt roku. 

Autorka: Pavlína Fuksová