Botanická zahrada v Táboře

Letos jsem navštívila botanickou zahradu v Táboře. Byla založena roku 1866. Patří k zemědělské střední škole v Táboře. Tvoří ji dva skleníky s teplomilnou florou typu kaktusy a palmy, arboretum rostlin a záhony s léčivými bylinami typu šalvěj, máta nebo meduňka, i se zeleninou. U každé rostliny byla cedulka s jejím názvem, ovšem to v černotisku, proto mi je rodiče četli. Pár známějších rostlin jsem poznala sama bez informace o jejich názvu, tedy hmatovým vjemem, spojeným s jejich znalostí z dřívějška. Nejprve jsem navštívila skleníky. Po vstupu do nich mě pohltil teplý a vlhký vzduch jako po dešti. Slyšela jsem zpěv papoušků. Občas se ozvalo šplouchnutí vody, když se v ní pohnuly želvy. Připadala jsem si tam jako v pralese. V prvním skleníku nebylo radno na něco sahat. Převažovaly v něm kaktusy i rostlinstvo s ostnatým okrajem listů. Všechno slovně popsat nejde a člověk nemá z pouhých informací zážitek, proto jsem si na tamní floru sahat musela, byť šetrně. Několikrát jsem se nepatrně bodla, že jsem to téměř nepostřehla. Narazila jsem tam i na neznámou rostlinu, žahavou i pichlavou. Podobala se kopřivě. Když jsem se jí dotkla, pálily mě prsty a zůstaly mi v nich zabodnuté drobné trny z jejích žahavých listů. Naštěstí jsem si je snadno vytahala. Žádné poranění mi to nezpůsobilo. Nezaryly se hluboko. Soukala jsem se úzkými uličkami s dlážděnými chodníčky, abych do něčeho nešlápla nebo si o něco nenatrhla oděv. Stalo se mi, že jsem si spletla mucholapku s visícím listem či šlahounem. Některé uličky ve skleníkách byly tak zarostlé hustým porostem, že jimi nešlo projít. Ohmatala jsem si hvězdicovitý květ ananasovníku. Zlehka jsem si sáhla na veliký kaktus ve tvaru koule, v rozkvětu. Poznala jsem i masožravé rostliny. Místo listů mají válcovité váčky, které umí otevřít. Jakmile na ně dosedne hmyz, váčky zavřou, aby neodletěl, a rozpustí ho ve šťávě, kterou produkují. Mohla jsem se hmatem seznámit i se silným a hladkým kmenem stromu, na kterém roste papája. Prý tam byl banánovník, ale k němu jsem se pro samé listí, větve a stonky nedostala. Líbilo se mi i ve druhém skleníku. V něm bylo bezpečněji. Místo všudypřítomných trnů i hrozícího žahnutí mě v něm ze všech stran "hladily" rozložité a hladké listy, podobné listům lopuchu. Na obličeji i obnažených pažích mě lechtaly jemné a dlouhé listy, podobné obilným klasům. Zde jsem se dotýkala i krásné orchidey či listů Jírovce Maďalu. Bylo příjemné vyjít ze skleníků na chladnější vzduch s cílem projít si arboretum rostlin i záhony. Pěkné bylo i to arboretum rostlin. V něm jsem si toho též dost prohlédla hmatem. Hezky to v něm vonělo. Jeho prostranství se svažovalo, ba ani chodníčky moc bezpečné nebyly. Tvořily je ploché čtvercové kameny, z nichž byl každý jinak nakloněný. Některé se mi pod nohama kývaly. Musela jsem našlapovat opatrně. Bylo pro mě horší udržet na nich rovnováhu. Plocha kolem záhonů byla rovná s krátkou trávou, a pro mě díky tomu dobře schůdná. Zde jsem si osahala třeba traviny Ostřici či Užanku. Utrhla jsem si lístek máty, zamnula ho mezi prsty a čichala tu omamnou větrovou vůni. Lístky jiné byliny voněly po citronu. Příjemně mi proto bylo i tam. Pro množství zážitků i poznatků se mi nechtělo botanickou zahradu opustit. 

Autorka příspěvku: Pavlína Fuksová