Předsudky vůči osobám se zrakovým postižením, nevidomým

23.11.2020

NENÍ PRAVDA, ŽE OSOBY NEVIDOMÉ / SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM...

Mají vyvinutější sluch a hmat (= sluch se po ztrátě zraku stane citlivějším, více se přizpůsobí)
Vás nemohou obsloužit na návštěvě (= pokud si pozvou hosty k sobě domů, umí se o ně postarat apod.)
Mají vodícího psa (= ne každý ho má - někteří ho nechtějí, nepotřebují nebo se o něj nemohou postarat)
Nemohou vychovávat/mít děti (dokáží se o ně bez větších problémů postarat, rozpoznávají podle dechu, jemného hmatu apod.)
Potřebují, abychom s nimi mluvili jednoduše, aby nám rozuměli (= s nevidomými mluvíme stejně jako s každým jiným, nemusíme mluvit více nahlas ani nic zdůrazňovat)
Při komunikaci nepoužívají slova jako: podívat se, uvidím.. nepoužívají barvy atd. (= toto nevidomé osoby běžně používají)
(Všichni) Chodí s bílou holí (= všichni se zrakovým postižením nenosí bílou hůl, přestože mají zrakové omezení, zvládají orientaci i bez hole - ZÁROVEŇ - Ne každý, kdo má bílou hůl, je nevidomý - bílé hole se rozlišují)
(Nevidomé) Vidí jen tmu (= nevidomí nevidí tmu, matou nás pojmenování jako Kavárna potmě, Veď mě ve tmě apod. - ve skutečnosti "nevidí nic")
Nezáleží na tom, jak jsou oblečeni, protože na sebe stejně nevidí (= nevidomým osobám záleží na tom, jak se oblékají a také je můžeme upozornit na to, že například nemají čisté boty apod.)
Ztrátou zraku se člověk se stávají zcela závislými na pomoci okolí (= osoba se ztrátou zraku není závislá na pomoci od ostatních, protože může využít služeb, které ji naučí být co nejvíce závislá sama na sobě, a to třeba díky vodícímu psovi, kompenzačním pomůckám a dalším)

Ve společnosti se tyto předsudky a omyly objevují stále. O tom, že stále fungují se můžeme přesvědčit z výpovědí nevidomé slečny Pavlíny Fuksové:

Veřejnost se někdy příliš neumí vcítit do problematiky lidí s těžkým zrakovým postižením. Neví, co vše obnáší absence zraku, a čeho nevidomý člověk je a není schopný, nebo co potřebuje přizpůsobit, a jak. Proto o nevidomých vznikají mezi lidmi různé mylné představy a předsudky vůči nim. Myslí si o nich třeba to, že si neumí uvařit nebo vidí tmu. Já, též nevidomá, si zatím také neumím uvařit, ale rozhodně si kvůli tomu nemyslím, že by se to nikdo z nás nevidomých nikdy nemohl naučit. Stačí přeci přizpůsobit vybavení kuchyně (otevřený oheň na plynovém sporáku nahradit indukční nebo sklokeramickou varnou deskou, vyvarovat se ostrým rohům skříněk linky a mít u ní raději dvířka vyklápěcí nahoru, než otvírací do strany), a nevidomý člověk může vařit jako každý jiný.

Není ani pravda to, že nevidomí lidé vidí tmu. Nevím, jak mám tohle popsat a vysvětlit, ale je to asi něco takového, jako kdyby se vidící člověk zkusil podívat jiným orgánem, než je oko. Také jím neuvidí tmu, neboť jím neuvidí nic. Vždyť i tmu je potřeba nějak vidět, aby člověk mohl konstatovat, že vidí tmu. V mateřské škole, kde jsem byla integrovaná, si dvě učitelky tvrdošíjně stály za tím, že dítě s handicapem je hloupé a méněcenné - nemá duši a hrdost, proto nepotřebuje citlivé a důstojné zacházení. Totéž si, soudě podle chování ke mně, myslelo i pár jedinců na základní a střední škole, kde jsem byla též integrovaná. Nehorázný zlozvyk vidících lidí, který si na mě jednou zkusila moje asistentka na základní škole, když jsem ještě měla zbytky zraku, a který považuji za hyenismus, je zneužívání postižení nevidomých či slabozrakých lidí ve svůj prospěch (podvod), nebo potřeba dosáhnout svého cíle na úkor jich (zákeřný donucovací prostředek k přinucení nevidomého k úkonu, který odmítá). Tyto dva předsudky se mě dotýkají nejvíc, protože jsem kvůli nim hodně zkusila.

Dál jsem mnohokrát slyšela předsudek, že nevidomý člověk, tím, že jeden druh postižení už má, automaticky k němu má další druh postižení. Další dvě fámy mezi zdravými lidmi jsou takové, že všichni nevidomí lidé mají úplně výborný sluch, nahrazující jim zrak, a že když má nevidomý člověk bílou hůl, automaticky díky jejímu vlastnictví a používání všude trefí, ať má danou trasu nacvičenou či nikoliv.

V neposlední řadě jde o předsudek, že s nevidomým člověkem nelze jednat přímo, ale je nutné, aby mezi nevidomým a tím, kdo s ním pracuje, byla prostřední osoba v podobě tlumočníka a osoby, odpovídající na otázky místo nevidomého, a fyzicky manipulující s nevidomým. Znám to z vlastní zkušenosti. Příklad: u lékaře v ordinaci: "Posaďte slečnu na židli naproti mně. Ať si slečna vyhrne rukáv. Mívá slečna bolesti?" Takoví lékaři si nejspíš myslí, že nevidomý člověk se sám ani nehne, neví nic o sobě samém a nerozumí lidské řeči. Poslední předsudek, se kterým jsem se setkala hlavně v období svého studia na střední škole, a který byl také z části myšlen na mě, byla domněnka některých speciálních pedagogů, že všichni nevidomí lidé musí mít stejnou povahu a pokud to tak není, je potřeba odlišné jedince co nejdříve radikálně změnit, třeba i proti jejich vůli, nebo je přinutit k tomu, aby se změnili oni sami. Všichni nevidomí údajně musí být nad míru společenští, komunikativní, zvídaví, průbojní a odvážní. Když tomu náhodou tak není (i můj případ), je onen nevidomý introvert pro své okolí při nejmenším zvláštní, pokud ne vyloženě špatný.

Autorka článku: Pavlína Fuksová