NENÍ PRAVDA, ŽE OSOBY NEVIDOMÉ / SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM...
- Mají vyvinutější sluch a hmat (= sluch se po
ztrátě zraku stane citlivějším, více se
přizpůsobí)
- Vás nemohou obsloužit na návštěvě (= pokud
si pozvou hosty k sobě domů, umí se o ně postarat apod.)
- Mají vodícího psa (= ne každý ho má - někteří ho
nechtějí, nepotřebují nebo se o něj nemohou postarat)
- Nemohou vychovávat/mít děti (dokáží
se o ně bez větších problémů postarat, rozpoznávají podle dechu, jemného hmatu apod.)
- Potřebují, abychom s nimi mluvili jednoduše, aby nám rozuměli (= s nevidomými mluvíme stejně jako s každým jiným, nemusíme mluvit více nahlas ani nic
zdůrazňovat)
- Při komunikaci nepoužívají slova jako: podívat se, uvidím.. nepoužívají barvy atd. (= toto nevidomé osoby běžně používají)
- (Všichni) Chodí s bílou holí (= všichni se zrakovým postižením nenosí bílou hůl, přestože mají zrakové omezení, zvládají orientaci i bez hole - ZÁROVEŇ - Ne každý, kdo má bílou hůl, je nevidomý - bílé hole se rozlišují)
- (Nevidomé) Vidí jen tmu (= nevidomí nevidí tmu, matou nás pojmenování jako Kavárna potmě, Veď mě ve tmě apod. - ve skutečnosti "nevidí nic")
- Nezáleží na tom, jak jsou oblečeni, protože na sebe stejně nevidí (= nevidomým osobám záleží na tom, jak se oblékají a také je můžeme upozornit na to, že například nemají čisté boty apod.)
- Ztrátou zraku se člověk se stávají zcela závislými na pomoci okolí (= osoba se ztrátou zraku není závislá na pomoci od ostatních, protože může využít služeb, které ji naučí být co nejvíce závislá sama na sobě, a to třeba díky vodícímu psovi, kompenzačním pomůckám a dalším)
Ve společnosti se tyto předsudky a omyly objevují stále. O tom, že stále fungují se můžeme přesvědčit z výpovědí nevidomé slečny Pavlíny Fuksové:
Veřejnost se někdy příliš neumí vcítit do problematiky
lidí s těžkým zrakovým postižením. Neví, co vše obnáší absence zraku, a čeho
nevidomý člověk je a není schopný, nebo co potřebuje přizpůsobit, a jak. Proto
o nevidomých vznikají mezi lidmi různé mylné představy a předsudky vůči nim.
Myslí si o nich třeba to, že si neumí uvařit nebo vidí tmu. Já, též nevidomá, si zatím také neumím uvařit, ale rozhodně si kvůli tomu
nemyslím, že by se to nikdo z nás nevidomých nikdy nemohl naučit. Stačí
přeci přizpůsobit vybavení kuchyně (otevřený oheň na plynovém sporáku nahradit
indukční nebo sklokeramickou varnou deskou, vyvarovat se ostrým rohům skříněk
linky a mít u ní raději dvířka vyklápěcí nahoru, než otvírací do strany), a
nevidomý člověk může vařit jako každý jiný.
Není ani pravda to, že nevidomí lidé vidí tmu. Nevím, jak mám tohle
popsat a vysvětlit, ale je to asi něco
takového, jako kdyby se vidící člověk zkusil podívat jiným orgánem, než je oko.
Také jím neuvidí tmu, neboť jím neuvidí
nic. Vždyť i tmu je potřeba nějak vidět, aby člověk mohl konstatovat, že vidí
tmu. V mateřské škole, kde jsem byla integrovaná, si dvě učitelky
tvrdošíjně stály za tím, že dítě s handicapem je hloupé a méněcenné - nemá
duši a hrdost, proto nepotřebuje citlivé a důstojné zacházení. Totéž si, soudě
podle chování ke mně, myslelo i pár jedinců na základní a střední škole, kde
jsem byla též integrovaná. Nehorázný zlozvyk vidících lidí, který si na mě
jednou zkusila moje asistentka na základní škole, když jsem ještě měla zbytky
zraku, a který považuji za hyenismus, je zneužívání postižení nevidomých či
slabozrakých lidí ve svůj prospěch (podvod), nebo potřeba dosáhnout svého cíle
na úkor jich (zákeřný donucovací prostředek k přinucení nevidomého
k úkonu, který odmítá). Tyto dva předsudky se mě dotýkají nejvíc, protože
jsem kvůli nim hodně zkusila.
Dál jsem mnohokrát slyšela předsudek, že nevidomý
člověk, tím, že jeden druh postižení už má, automaticky k němu má další
druh postižení. Další dvě fámy mezi zdravými lidmi jsou takové, že všichni nevidomí
lidé mají úplně výborný sluch, nahrazující jim zrak, a že když má nevidomý
člověk bílou hůl, automaticky díky jejímu vlastnictví a používání všude trefí,
ať má danou trasu nacvičenou či nikoliv.
V neposlední řadě jde o
předsudek, že s nevidomým člověkem nelze jednat přímo, ale je nutné, aby
mezi nevidomým a tím, kdo s ním pracuje, byla prostřední osoba
v podobě tlumočníka a osoby, odpovídající na otázky místo nevidomého, a
fyzicky manipulující s nevidomým. Znám to z vlastní zkušenosti.
Příklad: u lékaře v ordinaci: "Posaďte slečnu na židli naproti mně. Ať si
slečna vyhrne rukáv. Mívá slečna bolesti?" Takoví lékaři si nejspíš myslí,
že nevidomý člověk se sám ani nehne, neví nic o sobě samém a nerozumí lidské
řeči. Poslední předsudek, se kterým jsem se setkala hlavně v období svého
studia na střední škole, a který byl také z části myšlen na mě, byla
domněnka některých speciálních pedagogů, že všichni nevidomí lidé musí mít
stejnou povahu a pokud to tak není, je potřeba odlišné jedince co nejdříve
radikálně změnit, třeba i proti jejich vůli, nebo je přinutit k tomu, aby
se změnili oni sami. Všichni nevidomí údajně musí být nad míru společenští,
komunikativní, zvídaví, průbojní a odvážní. Když tomu náhodou tak není (i můj
případ), je onen nevidomý introvert pro své okolí při nejmenším zvláštní, pokud
ne vyloženě špatný.
Autorka článku: Pavlína Fuksová