Pavlína Fuksová: Jak zvládám pohyb venku za nepříznivého zimního počasí?

04.03.2021

Lidé beze zrakové vady mívají potíže s pohybem venku v zimě, když je náledí i sníh. Pro mě, jakožto nevidomou osobu, je to ovšem dvojnásobně náročné roční období. Vidící člověk se jednoduše rozhlédne kolem sebe a vidí všechny namrzlé plochy i sněhové bariéry. Mně, stejně jako dalším nevidomým osobám, nemajícím vodicího psa, slouží k prostorové orientaci signalizační bílá hůl, která mi však nikdy nepokryje celou plochu, takže se stává, že i při jejím používání nějakou překážku včas neodhalím. Náledí koncovkou své bílé hole odhalím snadno, když po chodníku či silnici klouže víc, než běžně. Jestliže však nemám kudy jinudy jít, představuje pro mě daná cesta po zledovatělé trase stres i s bílou holí, neboť kvůli absenci zraku mám horší stabilitu a menší jistotu při orientaci v méně známém či ve zcela neznámém prostředí. 

Po frekventovaných a méně přizpůsobených místech proto vždy chodím s průvodcem, a to nejen v zimě, kdy venku sněží a mrzne, nýbrž po celý rok, neboť některé překážky nesouvisí s počasím, proto jsou venku stále. Také sněhové bariéry jsou pro mě jistým nebezpečím. Není pod nimi možné najít koncovkou bílé hole plastickou vodicí linii pro nevidomé na chodníku ani obrubník či nízké schůdky, což mi značně komplikuje prostorovou orientaci na ulici. Koncovka bílé hole se mi do sněhových valů boří a já mám na nich špatnou stabilitu a tím i horší jistotu. 

Největší nebezpečí v zimě pro mě představuje tající led na šikmých střechách domů, které míjím. Pokud je daný dům nízký, díky čemuž člověk dohlédne na jeho střechu, upozorní mě průvodce, že zde takovéto nebezpečí hrozí, a společně se mu vyhneme. V případě vysokého domu, na jehož střechu není vidět, je pohyb v tomto místě riskantní pro mě i pro mého průvodce. Co když ze střechy toho domu sjede kus ledu zrovna ve chvíli, kdy okolo tohoto domu jdeme, dopadne na někoho z nás a zraní ho? Majitelé domů, na jejichž šikmé střeše taje led, si svá obydlí, takto ohrožující širokou veřejnost, sice určitým způsobem označí s cílem upozornit kolemjdoucí, ať jsou v tomto místě obezřetní, ale ne vždy je ono označení dostatečně srozumitelné, co znamená, tedy že vůbec vyjadřuje nebezpečí. Některé domy s tajícím ledem na střeše jsou obehnané červeno-bílou bezpečnostní páskou, aby se k nim nedalo přiblížit, což je z mého pohledu správné řešení, neboť tato páska je všeobecně známá jako označení nebezpečného místa, ke kterému není vhodné přibližovat se. O jiná takto nebezpečná stavení je pouze napříč opřená dřevěná lať, zasahující do příslušného chodníku. Kdybych tudy šla sama já nebo jakýkoliv jiný nevidomý člověk, koncovka signalizační bílé hole by se mi během chůze podél zdi domu co by mojí vodicí linie, náhle zarazila o neznámý předmět, překážející mi v cestě. Protože bych ho logicky považovala jenom za nepodstatný kus dřeva, zanechaný zde jenom z nedbalosti a čirou náhodou, naložila bych s ním podle toho. Odstranila bych ho z jeho dosavadního místa u zdi domu a přemístila bych ho někam, kde nebude nikomu překážet v cestě. Tím bych však nevědomě zrušila dobře myšlené, a však nedostatečné varovné znamení pro kolemjdoucí, že jim zde hrozí nebezpečí. Pouhé dřevěné prkno, opřené o stavení, je podle mého názoru nedostatečné upozornění na zdejší nebezpečí i pro vidící osoby. Ani jim v tomto případě nemá podle čeho včas dojít, že tady není něco v pořádku, proto zde leží v cestě to dřevo. Zkrátka a dobře, jistá úskalí má pro mě jako nevidomou osobu pohyb na ulici samozřejmě celý rok, ale zima je pro mě kvůli třem výše jmenovaným problémům nejnáročnější.

Autorka článku: Pavlína Fuksová